V lednu jsem k narozeninám dostala voucher na ubytování v broumovském Hotelu Praha. Z původního plánu, jet tam na jaře jsme se k tomu dostali až v listopadu, ale to ve výsledku nebylo vůbec na škodu. Když už sem si kvůli tomu vzala den volna, tak sme si cestou naplánovali romantický výlet ještě před nástupem do hotelu. Mělo jít o pár set metrů chůze lesem na vyhlídku Hvězda, ale realita byla samozřejmě někde jinde, a to cca o 3 km dál a 1 km vejš lesní cestou za jemnýho mrholení a divnýho pohledu chlápka, co bydlel v lesní chatě uprostřed ničeho a vypadal jako na natáčení hororu, jenže bez kamer a štábu. I když byla cesta nahoru krušná a hodně sem nadávala, zapadající sluníčko v kombinaci s mrholením a podzimní mlhou udělalo nejhezčí světlo a atmosféru.

Po příjezdu na hotel jsme si připadali trošku jako v Hotel Hell, protože jsme místo vřelýho přivítání dostali nekonečnej seznam pravidel a zákazů, který v kombinaci se sterilním pokojem, kde byla jen studená dlažba, televize menší než náš ipad a ARO „toaleťák“ na WC, vytvořilo dokonale rozpačitou atmosféru. V hotelu používají moderní systém magnetických karet na otevírání dveří a zapnutí elektriky na pokoji. Do páru dostanete jednu kartičku, což v praxi znamená, že pokud chce jeden z vás odejít z pokoje (třeba na cigáro), bere s sebou i elektriku a druhej zůstává v pokoji po tmě. Stejně tak můžete zapomenout na to, že si necháte nabít telefon na pokoji, zatímco budete pryč. Po těchto vtipných zjištěních jsme se radši vydali na večeři do hotelového bufetu, kde na nás čekalo jednotné menu, takže pokud vám nechutná drůbeží vývar a kohout na víně s rejží, tak máte jednoduše smůlu. V bufetu se máte obsloužit sami, ale maso vydává obsluha, aby si někdo náhodou nevzal víc. Stejně tak mě u snídaně upozornili, že džus si nemám točit do hrnečku, ale do miniskleničky, která měla objem tak 1 dcl. Naštěstí jinak byl personál milý a vstřícný. Po večeři sme se šli napít do hotelové „kavárny“ a celkem pěkně tak završili dlouhý den:)

Vstávání po předešlým dnu bylo trošku náročnější, ale po nečekaně dobrý snídani jsme museli zase vyrazit na výlet. Počasí bylo typicky podzimní a sychravý, takže ideální na lezení po skalách. Nejdřív nás čekal Adršpach, jako hlavní turistická atrakce v regionu. To potvrdily i autobusy plný polskejch důchodců a jako bonus se tam běžel nějakej outdoorovej závod. I tak jde o hrozně hezký místo, hlavně pokud milujete chůzi do schodů:) Už ne tak moc, pokud nemáte rádi stísněný prostory jako já. Průchod nazvaný Myší díra mě bude asi ještě dlouho probouzet do výkřiků ze spaní.

Protože sme toho neměli dost, vydali jsme se ještě na stolovou horu Ostaš. Na místo sme sice dorazili, ale viditelnost byla díky mlze sotva pár metrů. I přes moji nevůli, mě Štěpán vytáhl z auta s tím, že se aspoň kousek projdeme. Chození po lese v mlze nás oba naplňuje, jenže zatímco  Štěpána dětskou radostí, mě leda hrůzou. Zvlášť, když jste uprostřed ničeho a z mlhy slyšíte hlasy jinejch lidí, takže procházka neměla dlouhého trvání a radši jsme se vrátili zpátky na hotel.

Nedělní ráno bylo ve znamení check outu, ale o co dřív nás to vytáhlo z postele, o to rychleji sme se mohli zase někam podívat. V plánu jsme měli zříceninu hradu Skály, ale bohužel cestou byla odbočka na Ostaš a Šťapán zase nadhodil, že se tam můžem zkusit jen tak na chvilku podívat, když tam už není totální mlha. Myslím, že ho ta hora nějak očarovala :O

Krásně svítilo sluníčko, díky čemuž jsme zjistili, že je tam ještě jiná cesta a den předtím sme šli v té mlze někam úplně do háje (nebo spíš do lesů!). Původně jsme teda mysleli, že ta nová cesta vede jen do hospody, ale ukázala se z ní „ta správná“ cesta nahoru, protože jsme vedle hospody objevili i rozcestník, který sliboval sklaní labyrint a vyhlídku z vrcholu hory. Nebyli jsme na výletě poprvé, takže jsme se rozhodně nenechali nachytat cedulí, která ukazovala cestu dlouhou 2km. Statečně sme se vydali do dalšího kopce a odměnou nám byl prosluněný podzimní les, plný spadaného listí a super labyrint, kde sem opět myslela, že sem na posledním tažení. Na vrcholu hory pak bylo několik vyhlídek do širokého okolí, kde mi Šťěpán zakazoval lézt na okraje a skály, kde byly 100m srázy a žádný zábradlí. Myslím, že to má co do činění s tím, že sem předtím několikrát málem zakopla na rovině, ale stejně mi to přišlo škoda. Naštěstí sme přežili a spokojený se mohli vydat na cestu domu.